SCRC Pardubice

Kolegové ve Francii - SRC Bordeaux

Ve velmi dávné historii jsem o francouzském slotracingu slyšel poprvé v souvislosti s konáním mistrovství světa organizovaném ve městě Toulousee někdy koncem 80. let. Závody se konaly na dráze s názvem Blueking a kromě domácích závodníků excelovali zejména jezdci z USA. Postupem let se však počet dráhových automodelářů ze země galského kohouta zmenšoval až na nulu a v současném rankingu ISRA není žádný francouzský jezdec.

Proto bylo vcelku nepravděpodobné, že na své pracovní cestě do Francie, konkrétně do města Bordeaux ležícího v provincii Akvitánie, naleznu nějaký automodelářský klub. Po chvíli na internetu a facebooku jsem však zjistil, že mi přeje štěstí. Ve městě totiž sídlí Slot Racing Club Bordeaux, který provozuje poslední dřevěnou autodráhu ve Francii. Slovo dalo slovo a jednu květnovou sobotu jsem byl pozván na jejich klubový den.

Nalézt dráhu byl s ohledem na spletitost domů, vchodů a betonových podlaží v městské části Meriadeck trochu problém, nicméně se zadařilo. Navíc mě i moji manželku před vchodem do příslušného objektu čekal jeden ze členů klubu. Krátké představení, dohoda, kam můžeme umístit půjčená městská kola a jde se dovnitř. Klub disponuje vcelku prostorným místem uvnitř objektu, kde se mimo jiné nacházejí i tenisové kurty. Kola jsme umístili do chodby, kde jeden ze členů klubu parkuje svoji rychle a draze vypadající motorku. V místnosti jsou hned tři autodráhy. Jedna plastové dvouproudová, kterou jsme nakonec jako jedinou nevyzkoušeli. Druhá plastová šestiproudouvá, která slouží pro komerční hardplastiky a projetí jednoho kola na ní není vůbec snadná záležitost. Dostal jsem model LeMans bez magnetu a s koly tvrdými jako beton. Zejména pasáž nahoru na most a klesání do tunelu byl očistec sám o sobě. A nešlo mluvit o žádném závodění, mým snem bylo projet jen kolo bez vypadnutí. Ale po chvíli jsem našel něco jako rytmus a odvahu a ježdění to nebylo špatné. Navíc dráha je obklopena plastovými doplňky v podobě domů, aut a postaviček. Bezpochyby celá stavba byla nejen finančně, ale i časově velmi náročná. Dle slov místních je to právě tahle autodráha, která přiláká ročně kolem 5 - 10 nových lidí do klubu s tím, že lidé vlastnící domácí plastovou autodráhu hledají klub s delší plastovou dráhou. A jakmile přijdou, stačí dva kroky k dřevěné autodráze a scale autům.

A teď ten unikát. Dřevěná autodráha ve tvaru malého Bluekinga ne nepodobná třeba bývalé Bítouchovské dráze, resp. dnes té Vratislavické. Osm drážek, klopené zatáčky, ruce bez ovladače pálí a tak prosím místní zda mi mohou půjčit ovladač, abych dal pár kol. To není problém a hned dostávám starší Parmu bez brzdy. Neznají mě a asi se mi bojí půjčit něco lepšího. Z batohu tahám svoji tréninkovou Hondu s mírně omlácenou karoserií ze závodu v Ústí nad Labem. Ovladač se zapojuje jedním konektorem jako v Anglii. Autíčko dávám na dráhu, ale to je hned u mě jeden z místních a obrací mi jej proti směru jízdy. "Co to děláš?" reaguji v angličtině a chci si auto vrátit čumákem do klopenky. "Ne, ne" zní odpověď, "tady se jezdí obráceně". Můj úžas nezná mezí. Viděl a zažil jsem v modelářství leccos, ale jezdit Blueking proti směru jízdy mi přijde něco jako lízat zmrzlinu zespodu od kornoutku. To se přece nedá projet, bleskne mi hlavou a přemýšlím, zda je vůbec možné slanit se karuselem z topu dolů k fingeru. Po pár kolech ale zjišťuji, že to ani problém nebude. Většina zatáček je docela klopených, dá se držet dobré tempo, problémem je jen mírně zvlněná dráha nahoře na mostě, kde auto někdy jezdí rovně. Honda se šestkou pastorkem není pro tuhle dráhu zrovna nejvhodnější, ale nic jiného se mi nechtělo na dalekou cestu brát.

Z tváří místních vidím překvapení, že jezdím do kola a nic jsem nerozbil. Dostal jsem proto lepší ovladač, sice zase Parmu, ale s brzdou. Zase lepší časy. Místní se proto začali zajímat o techniku, se kterou jsem přijel. Nesmělé pohledy vystřídal zájem, když jsem jim odmontoval karoserii a sdělil technické specifikace auta. Šestku pastorek zjevně nikdy neviděli. Ocelový podvozek obdivovali pro jeho bytelnost ve srovnání s plechovkami od JK. Po chvíli si dokonce celé auto ofotili na mobil.

Jako odměnu za poskytnutí technického know-how jsem byl pozván na jejich klubový bar. Ačkoliv moje manželka doufala, že více jako hodinové martýrium na dráze brzy skončí a proto jakékoliv tekuté občerstvení odmítla, já sám jsem po nabídce coly, kafe nebo spritu nezaváhal a při znalosti francouzských cen v barech ve městě jsem si okamžitě objednal pivo. Dostal jsem na výběr zda všudypřítomný dánský Carlsberg nebo francouzský Kronenbourg. Dal jsem přednost červené plechovce místního piva, čímž jsem hostitele zjevně potěšil. Následovala další pro mě příjemná hodinka povídání o autíčkách, začátcích, webech s dívkami měsíce, současném stavu i výhledu do budoucna. Tak jako každá skupina šílenců všeho druhu i my jsme díky společnému hobby a nadšení pro něj strávili společně velmi milé odpoledne. Vzhledem k tomu, že nákupní centra v okolí brzy zavírala a manželka opravdu chtěla nakoupit dárky domů, následovalo loučení. Jako dárek jsme kromě piva oba dostali i bílá trička s reklamou na jejich závody historických maket. Následovalo focení a výměna kontaktů. Stejně jako my jsme v Bordeaux kdykoliv vítáni, jsou i oni pozváni na naši dráhu či jakékoliv jiné závody konané v Česku či jeho okolí. Z jejich pohledů bylo zřejmé velké potěšení, že scaleový slotracing stále ještě (přes mnohé potíže) žije a v některých zemích zjevně lépe než u nich. Taky důvod začít se vypravovat za vlastní hranice. Třeba se ještě někdy uvidíme, snad v Česku, nebo Anglii, Skandinávii nebo opět u nich. Francie se znovu ukázala jako velmi pohostinná země s velmi přátelskými lidmi. A o automodelářích v Bordeaux to platí dvojnásob.


Kdo by chtěl dráhu navštívit, sídlí na adrese Claude Bonnier 30.

Webové stránky mají http://srcb.over-blog.com

Více info na požádání.

Nějaké jejich foto: http://d2racing.pagesperso-orange.fr/vhc02gal.htm

Moje fotky: zde